Novinky

Up Závody vyráběly vybavení do československých domácností s designem od Jindřicha Halabaly.

Mimo jiné i květinové stojany H-54, H-100 a H-156 z naší nabídky.

Bohumil Južnič je jednou z posledních osobností československého meziválečného uměleckého průmyslu, které chybí kritická monografie. V roudnické Galerii moderního umění je k vidění první samostatná výstava tohoto autora.

Kov v předmětech každodenní potřeby v sobě ukrývá určitou ambivalenci ušlechtilého materiálu s chladnou odtažitostí. Při pohledu na soubory stolního nádobí jednoho z průkopníků československého moderního designu Bohumila Južniče (1895–1963) specifičnost kovu vynikne o to víc. Prolamované úchyty čajového sítka, válcovité tvary s úhlednými komínky kalamářů, polokoule popelníku s kruhovou základnou, kuřácký set s dokonale sesazenými stojánky na cigarety a doutníky, tichá tvář tvarů, simplifikovaná geometrie těles.

Z VOJENSKÉ KADETKY K DESIGNU

Cesta Bohumila Južniče k profesi designéra byla netypická. Byl autodidaktem bez výtvarného vzdělání, přesto dosáhl zejména v navrhování kovových předmětů určité virtuozity dané hlubším pochopením materiálu. Narodil se v roce 1895 ve městě Požega, dnešním Chorvatsku, kde strávil dětství se slovinským otcem, armádním kapitánem. Po otcově předčasné smrti se přestěhoval s českou matkou do Kutné Hory, později nastoupil studia vojenské kadetky v Krakově. Pobyt v polském městě s bohatou uměleckou a řemeslnou tradicí nepochybně zanechal silné dojmy v mysli mladého adepta vojenské kariéry se zájmem o výtvarné umění.

BOHUMIL JUŽNIČ: DESIGN V KOVU, GALERIE MODERNÍHO UMĚNÍ V ROUDNICI NAD LABEM, 11. 2.–17. 4. 2022, KURÁTOŘI: LUDĚK LUKUVKA, MAGDALENA DEVEROVÁ, WWW.GALERIEROUDNICE.CZ

Střídmé dobové prameny zmiňují ještě jeden určující zážitek. Na svých cestách se měl v mládí setkat s lidovým řemeslníkem tepajícím na trhu kovové nádobí. Južnič byl fascinován přímostí a jednoduchostí záměru kovotepce. Opracováním sice nedokonalé, ale tvarově účelné nádobí bylo pro něj impulzem k vlastnímu přístupu k práci a navrhování kovových předmětů. Přelom dvacátých a třicátých let byl v mladém státě, jehož elity přijaly za svá nová umělecká hnutí vycházející z funkcionalismu a německé nové věcnosti, jedním z nejplodnějších období. Nový étos se propisoval také do uměleckoprůmyslového návrhářství, reprezentovaného např. Krásnou jizbou, firmou založenou při nakladatelství Družstevní práce, a dalšími, které pod svou hlavičkou sjednocovala organizace Svaz československého díla. Tvorba Bohumila Južniče je nejvíce spojena právě s Krásnou jizbou a později i Topičovým salonem.

NA LINCE BAUHAUS–PRAHA

Južnič se během let názorově vyhraňoval proti přežívajícímu dekorativismu, který roku 1925 kulminoval na pařížské výstavě moderního uměleckého průmyslu. V roce 1927 vznikla prodejna Krásné jizby při nakladatelství Družstevní práce a od roku 1931 Južnič navrhoval kovové doplňky a stolní nádobí pro rozvíjející se obchod. Pod vedením Ladislava Sutnara probíhala spolupráce s německým Bauhausem v jeho dessavské éře. Jedním z prvních výrobků nabízených Krásnou jizbou tak byl popelník Marianne Brandtové. Vyráběl se v licenci ve dvou materiálových variantách a patří k ikonickým realizacím Bauhausu. Polokulovité těleso na křížové spojnici s vyoseným kulatým otvorem a ploškou na cigaretu Južniče nepochybně inspirovalo k vlastním kreacím. Než se stal dvorním návrhářem kovového zboží Krásné jizby, prodávaly se zde kovové doplňky od více dodavatelů včetně Bauhausu. Výchozím bodem pro novou éru v produkci kovů Krásné jizby se však stal právě popelník Marian­ne Brandtové.

Pro Južniče bylo setkání s produkcí Bauhausu stvrzením jeho dlouhodobého „zájmu a nadšení pro čistotu technického provedení a jasnost účelu“, jak interpretoval jeho postoj Emanuel Poche. Bauhausovský ideál funkčnosti a formálního zjednodušení byl založen především na elementární geometrii těles. Brandtová, dnes návrhářka světového jména, patřila k nejaktivněji působícím studentům a později pedagogům na Bauhausu. Južnič se identifikoval s jejím výtvarným názorem a de facto přejal dva její realizované návrhy do svého portfolia v letech 1931–1932. Byl to základní tvar kovového talíře variovaného v různých rozměrech a zmíněný popelník, který pouze upravil v detailech. Tzv. „popelník k naplnění vodou“ je téměř identický s popelníkem od Brandtové, pouze základnu přepracoval do tvaru kruhu a přidal druhou odkládací plošku na cigaretu. V Južničově případě se jednalo o tvůrčí převzetí tvarových elementů, v případě talíře jde o „přiznání“ základního tvaru nevyžadujícího nic navíc.

Přijetí typu popelníku jistě rovněž reagovalo na jeho všeobecnou oblíbenost mezi zákazníky. Vedle těchto prvních kovových předmětů pro Krásnou jizbu však vznikaly další pozoruhodné návrhy dokládající už sebevědomý rukopis designéra, jenž se stal později synonymem pro moderní návrhářství stolních doplňků v kovu. Byl to především kalamář v dynamických liniích protáhlé válcovité misky se dvěma otevíracími komínky na inkoust se skleněnými nádobkami. Původní návrh, který byl v prostší podobě psací soupravy zamýšlen jako soukromý dar snad už na konci dvacátých let, se nyní stal jedním z populárních artiklů prodejny Krásné jizby. V krátkém sledu následovaly další Južničovy realizované návrhy. Především kuřácká souprava, skládací set z ohýbaného plechu s promyšleně navrženou obdélníkovou základnou, do níž úhledně zapadají stojánky na cigarety, doutníky a sirky. Kompozičně skvěle rozvržený soubor doplňuje elegantní popelník. Společně s kalamářem, čajovou minisoupravou, cedníkem na čaj a později realizovanými sadami příborů patří k nejvýraznějším Južničovým návrhům.

Výjimečnost Južničova designu v kovu spočívá v úsporné a invenční práci s materiálem. Prostý stojánek na knihy je vlastně jen umně vyříznutý a ohnutý obdélník. Tam, kde to bylo možné, využil Južnič vlastností kovu, jeho pružnosti a ohebnosti (působivé „vajíčko na spaření čaje“, kalíšky na vajíčka na pružných nožkách). Tvar je nesen ohýbáním, výřezy a minimem letování. Južničovi se tím podařilo dosáhnout mj. i cenově úspornější výroby kovových doplňků. Tehdejší technologické možnosti ve využití kovů přinášely do domácností nejdříve alpaku, poniklovanou či pochromovanou mosaz, později nerez ocel značky Poldi anticorro. Většinu předmětů z kovu vyráběla slovenská firma Sandrik.

Z KRÁSNÉ JIZBY DO TOPIČOVA SALONU

Během pouhých čtyř let navrhl Južnič pro Krásnou jizbu široký sortiment drobných kovových potřeb pro domácnost tří základních typů: vybavení ke stolování zahrnující nápojové soupravy (souprava na kávu z varného skla s kovovými úchyty a tácem), podložky a talíře všeho druhu, kalíšky na zmrzlinu a vejce, čajový set, lopatku se smetáčkem, podnosy a další. Stohovatelné podložky pod nápojové sklenky se stojánkem byly příkladem do praktických důsledků promyšlené koncepce. Dalšími dvěma typy kovových souborů byly kuřácké potřeby a vybavení na psací stůl, které průběžně doplňoval a vylepšoval po celou dobu své návrhářské kariéry.

Když po neshodách s vedením Južnič v roce 1934 Krásnou jizbu opustil, navázal spolupráci s Topičovým salonem, pro který pracoval od roku 1937. Zde našla uplatnění také jeho připravovaná sada příborů, jejíž ergonomii dlouhodobě promýšlel. Prohnuté rukojeti vidliček a nožů odrážely důkladné studium jejich vývoje. Vztahoval se v nich spíše ke staršímu tvarosloví předcházejícímu zbytnělý dekorativismus 19. století. Analyzoval historické tvary a vyabstrahoval základní znaky „čistých“ a účelných tvarů, které nejlépe sloužily úchopu a účelu při stolování. Južničovy stolní příbory snesou pro svou dokonalou ergonomii, ze které přirozeně vyplynula jejich nevtíravá elegance, nejpřísnější měřítka i v dnešní době.

KUS PLECHU

„Moje kovové předměty jsou jen kus plechu, účelně zformovaného a odborně zpracovaného. Nechtějí být moderní a neklesnou nikdy na věc módní.“ Proklamativní vyjádření Bohumila Južniče je krédem vymezujícím se proti jakémukoliv náznaku artistní a dekorativní přebytečnosti v užitém umění. Jako „moderní“ je zde míněno dočasně současné, podléhající momentálním trendům. Ačkoliv byl Bohumil Južnič součástí progresivních tendencí zdůrazňujících funkci a účel, podařilo se mu vytvořit nadčasové a stále použitelné předměty podmanivé elegance. Južnič pochopil jako jeden z prvních návrhářů své generace, že neokázalost a minimalismus tvarů kovových předmětů jsou tím nejpřiléhavějším přístupem, který dá tomuto materiálu vyniknout v jeho přirozené podstatě.

Přestože bylo Južničovo dílo reflektováno v nedávno vydané monografii Krásná jizba DP: Design pro demokracii 1927–1948, nechybělo ani na stejnojmenné výstavě v Uměleckoprůmyslovém museu (2018/2019) a zmínky o něm samozřejmě nechybějí ani v klasických publikacích jako České užité umění 1918–1938 od Anny Adlerové, na zevrubnou samostatnou monografii Južnič zatím čeká. Roudnická výstava i její menší katalog tak jen částečně splácejí velký dluh, který vůči Južničovi tuzemská uměnověda má. Realizována byla vedle zápůjček z UPM zejména ze soukromé sbírky Tomáše Sanetrníka, sběratele, který se mnoho let věnuje meziválečnému designu.

Luděk Lukuvka je kurátorem Severočeského muzea v Liberci.

zdroj: https://www.artantiques.cz/prukopnik-designu-v-kovu-bohumil-juznic

foto: Kovový cedník na čaj, Sandrik, alpaka, 1932, foto: Šimon Pikous

František Pečený (8. červen 1920 (Nechvalice)|Bratřejov (u Sedlčan), 9. prosinec 1977 Heřmanova Huť (okres Plzeň-sever) byl český sklářský výtvarník, designér, malíř a grafik.

V letech 1936-1939 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě pod vedením prof. Jaroslava Brychty a mistra Jana Stuchlíka. V letech 1939-1943 pokračoval studiem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliéru pro užitou malbu a grafiku u prof. Františka Kysely a Josefa Nováka. V roce 1943 si zřídil malířský ateliér v Kajetíně u Tábora. V letech 1945-1946 pracoval jako malíř porcelánu v zestátněné keramické továrně Amphora v Trnovanech, V letech 1946-1947 pracoval ve sklárně Inwald Rudolfova Huť v Dubí u Teplic. V letech 1947-1977 pracoval v národním podniku Spojené české sklárny Heřmanova Huť, který byl specializovaný na výrobu lisovaného skla. František Pečený nastoupil jako technický úředník, ale brzy se vypracoval na designéra skla a již roku 1948 byla do výroby zařazena jeho souprava kompotových misek Halifax. Jako návrhář lisovaného skleněného nádobí a plastik pracoval ža do své náhlé smrti.

Patřil k výtvarníkům moderny 50. a 60. let. V tomto stylu navrhoval velkosériovou produkci skláren v Heřmanově Huti. V roce 1955 poprvé zaujal obchodníky Skloexportu designem trojbokých váz a mís z čirého nebo tónovaného hutního skla, které se zařadily mezi jeho nejznámější návrhy. V roce 1962 se zúčastnil kolektivní výstavy Lisované české sklo v Uměleckoprůnmyslovém museu v Praze, kde poprvé vyvolal zájem historiček umění a první jím navržené velkosériové výrobky byly za nepatrnou maloobchodní cenu zakoupeny do sbírek muzea. V roce 1967 navrhl sítotiskovou dekoraci pro tenkostěnné nápojové sklo. V letech 1972, 1973 a 1978 byly jeho návrhy silnostěnného skla vybrány pro ocenění Nejlepší výrobky roku.^[1] Teprve posmrtně roku 1983 význam jeho designérské tvorby vyzdvihla Alena Adlerová, když v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze uspořádala monografickou výstavu jeho skla^[2] Jan Mergl nedávno našel v plzeňské pozůstalosti F. Pečeného obrazy a kresby, které byly umělcovým privatissimem, stejně pozoruhodným jako sklářský design. V letech 2017-2018 z jeho tvorby uspořádal výstavu v Západočeském muzeu v Plzni, přenesenou do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Navzdory zájmu odborníků nepronikly Pečeného lisované vázy, mísy, nápojové a kuřácké soupravy do obecného povědomí ani zájmu veřejnosti. Popelníky dosud slouží v restauracích a vázy se z domácností přesunují na hřbitovy nebo do kontejnerů. Média radí: nevyhazovat.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pe%C4%8Den%C3%BD

Kniha k dispozici v našem eshopu: https://www.funkcionalista.cz/frantisek-peceny-designer-lisovaneho-skla/